Celý život jem pracovala v lékárně – tedy víc než 25 let. A měla jsem tu práci ráda, dá se říct, že jsem ji milovala. Byl to můj splněný sen. 

Od malička jsem do lékárnychodila moc ráda. Když jsem byla nemocná, vždycky jsem se těšila na to, až půjdeme s maminkou od paní doktorky do lékárny. V té naší se při otevření dveří ozval zvoneček a jeho zacinkání mě jako mávnutím kouzelného proutku přeneslo do tajemného světa. Prvni, co mi učarovalo, byla vůně - jak by taky ne, když tam byla spousta bylinek a čajových směsí, které se tehdy míchaly i podle receptů pana doktora.

Na policích a ve vitrínách stála spousta krabiček a lahviček s neznámými názvy a někdy jsem ty názvy nemohla ani přečíst, protože byly latinsky. Nejúžasnější ale bylo, že ty krabičky a lahvičky byly pro mě kouzelné, protože každá dokázala uzdravit nějakou bolístku a trápení.

A pak konečně přišel den, kdy jsem se stala tou, která stojí v té tajuplné lékárně za tárou (tára je označení pro pult v lékárně). Připadala jsem si tak trochu jako čarodějka, tedy hodná kouzelnice, protože když vydám tu správnou krabičku tomu, kdo ji potřebuje, tak se za pár dní uzdraví.

Práce mě bavila a chtěla jsem ji dělat dobře. Abych mohla lidem poradit co nejlíp, zajímaly mě nejen léky, ale i bylinky, sirupy a čaje, které je vhodné pro rychlé uzdravení přidat. Když se v devadesátých letech objevily kurzy homeopatie, začala jsem se zajímat i o ně. Absolvovala jsem kurzy francouzské firmy Boiron, které mi otevřely dveře do trošku jiného světa. Světa, kde už neléčí účinná látka, ale přesto ty drobné granulky fungovaly, a někdy mnohem rychleji než léky. Sama jsem začala homeopatii používat na akutní onemocnění častěji než léky.

Po čase přišlo v mém životě období, které pro mě  nebylo úplně jednoduché. Zůstala jsem sama s malým synem, bez pomoci babiček. Nestěžovala jsem si, jen toho na mě někdy bylo prostě moc. A paní doktorka mi na mé smutky nabídla antidepresiva. Neváhala jsem ani vteřinu. Budu brát kouzelné pilulky, které mi pomohou, a svět pro mě bude zase veselý a radostný. V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, jak se to stane, měla jsem před očima jen vidinu sebe, šťastné a spokojené díky kouzelným pilulkám.

A ony na začátku opravdu kouzelné byly. Asi po měsíci jsem si uvědomila, že už nemívám tak často smutnou náladu, že spousta černých myšlenek zmizela nebo se přebarvila na neutrální šeď. Zdálo se mi, že jsem i trpělivější k synovi a jeho zvídavým otázkám. Paráda! Vždyť je to mnohem lepší než dřív. Takhle nějak jsem to vnímala skoro 2 roky.

Přišel prosinec, blížily se vánoce. Syn přinesl jednu pozvánku na vánoční besídku ve škole, druhou na předvánoční koncert dětí z hudební školy, bratr nás pozval na své narozeniny. Venku byla třeskutá zima, sněhu nic moc, sluníčko se schovávalo za šedivou oblohu. Proč tam mám jít? Je to nutné? Mám jediné dítě, spousta rodičů a prarodičů se těší na vystoupení svých dětí a vnoučat a mně se nikam nechce. Vyděsilo mě to.

Uvědomila jsem si, že je něco špatně. Že by ty tabletky, prášky a kapky nebyly zase až tak kouzelné? A teprve teď jsem začala na letácích v krabičkách a v odborných knihách studovat odstavce nazvané Nežádoucí účinky. Před tím mě zajímaly jen odstavce o složení, indikacích (tedy na co se to používá), kdy se to nesmí (kontraindikace) a jak se to užívá. Každý lék ale má nějaké nežádoucí účinky, jenže se o nich moc nemluví, skoro jako by nebyly.

Když jsem si přečetla ty svoje, cítila jsem strach – takhle to nechci! Přišly dny, kdy jsem toho přes únavu moc nenaspala. Musím to zvládnout bez prášků. Věděla jsem, že je ale nesmím vysadit naráz – objevily by se další nežádoucí účinky, tentokrát hodně nepříjemné.

A já chtěla moc. Ta cesta mi trvala skoro rok. Několik měsíců bylo potřeba pomalu vysazovat antidepresiva a další měsíce uběhly, než se mi vrátila radost ze života a já věděla, že tyhle léky už do mého života patřit nebudou.

Jenže nikdy neříkej nikdy. Já byla v pohodě, ale syn začal mít problémy ve škole. Vlastně ani pořádně nevím, co bylo příčinou, protože doma se mi zdálo všechno v pořádku, ale ze školy nás poslali k psychologovi. Závěr zněl, že syn musí začít užívat antidepresiva, možná i něco silnějšího. Lekla jsem se. Měla jsem sebe v živé paměti a u dítěte ani ne desetiletého jsem touhle cestou jít nechtěla. Musí existovat jiná možnost.

Existovala. Jmenuje se kineziologie a byla to úžasná cesta. Problémy ve škole ustaly, ale ta proměna byla vidět i ve vztazích s blízkými, syn se zdál rozumnější, klidnější, spokojenější. Jsem za tuto cestu neskutečně vděčná. Když se mi naskytla možnost vystudovat kurz kineziologie, neváhala jsem. Dnes touto metodou pomáhám všem, kteří o ni mají zájem.

Více se o kineziologii dočtete tady

A ještě jedna metoda ovlivnila můj život. Mnoho měsíců jsem měla gynekologické problémy, které se nedařilo medicínsky zvládnout. Bylo to pro mě velmi nepříjemné, měla jsem i obavy z rakoviny.  A tehdy mi kamarádka poradila, ať se zkusím obrátit na terapeuta firmy Joalis. Vybrala jsem 4 kůry a potíže zmizely. Zázrak? Našla jsem si více informací, absolvovala jsem kurzy pro terapeuty a byla překvapená,co vše tato metoda umí řešit.

Více se o Joalisu dočtete tady

Všechny tyto mé zkušenosti mě přivedly k tomu, že jsem se rozhodla opustit práci v lékárně a začít pomáhat lidem jinak. Jako terapeut firmy Joalis a  jako kineziolog. Léky jsou v některých případech nezbytné, ale je potřeba převzít zodpovědnost za své zdraví a řešit příčiny potíží a ne je potlačovat léky.